O Češích se říká, že jsou národem kutilů, pejskařů, muzikantů, houbařů a bůhvíčeho dalšího. Měřeno objektivními statistikami jsme ale národem hasičů. Přesněji řečeno: hasičů dobrovolných.
Bojovníci se živly
Dobrovolní hasiči, tedy členové Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, jsou nejpočetnější zájmovou organizací u nás. Registrovaných členů je zhruba 350 tisíc a najdete mezi nimi pětileté caparty i devadesátileté patriarchy. Ani ti nejstarší ovšem nepamatují, jak byl cech svatého Floriána založen. Jeho kořeny sahají až do roku 1854, konkrétně do severočeských Zákup, kde první spolek dobrovolných hasičů založil Ferdinand Leitenberger. Penzionovaný rytmistr rakousko-uherské armády první požární družstvo sám vedl, vymýšlel a vylepšoval hasičskou techniku, zaváděl systém požárních hlídek v okolních vesnicích a veškeré poznatky sepisoval do příručky Dobrovolné hasičské sbory (Freiwilige Pompierskorps). Ta se stala návodem pro zakládání dalších sborů, jejichž počet rychle rostl. V 70. letech 19. století už existovala Zemská ústřední hasičská jednota Království českého a na přelomu 19. a 20. století v ní bylo registrováno přes dva tisíce sborů se sedmasedmdesáti tisíci členy. Díky této velké základně naši hasiči přišli i ke své další funkci, která se s nimi – kromě boje s požáry – pojí.
Pořadatelé
Na rychle rostoucí a velmi dobře organizovanou společnost českých hasičů rakouské úřady nepohlížely zrovna vlídně a podezřívaly ji, stejně jako další české spolky, z podněcování protirakouských nálad. Na fungování hasičských jednot ani na techniku monarchie takřka nepřispívala a dobrovolní hasiči si na svou činnost museli vydělat sami. Jednoty proto začaly organizovat lidové slavnosti, dožínky, šibřinky a institucí samou o sobě se staly hasičské bály. Z nouze se záhy stala ctnost a sbory se brzy staly hybateli společenského dění na vesnicích a malých městech. Ještě větší význam hasičské spolky nabyly v okamžiku, kdy začaly cíleně pracovat s mládeží. Stalo se tak v období těsně po I. světové válce, během které musela většina dobrovolných hasičů narukovat a fronta si v jejich řadách vybrala velkou daň. Na úbytek svých členů reagovaly zemské jednoty vyhláškou, která vybízela sbory k zakládání „jinošských a ženských družin a povolání vysloužilých členů zpět do služby“. Z původně malých jednotek bojovníků proti požárům se tak staly multigenerační a velmi dobře organizované spolky, které si dokázaly na venkově leccos zařídit a pohlídat.