Samosprávci

Organizovanost a akceschopnost sice hasičům pomohla přečkat všechna těžká období, ale zároveň jim přidělala i řadu nesnází. V době nástupu komunismu sbory upadly společně se Sokolem, Junákem a dalšími prvorepublikovými spolky v nemilost. Soudruzi si ovšem dobře uvědomovali, že kdyby chtěli hasičskou organizaci rozpustit, mohli by na tom doslova i obrazně pohořet. Nejenže by republiku připravili o nepostradatelnou složku záchranného systému, ale postavili by se proti dobře zavedené součásti místní samosprávy. Na českém venkově už totiž dávno platilo, že schůze hasičů má často větší váhu než jednání národního výboru, nehledě na to, že velitel sboru a předseda MNV byli velmi často jedna a tatáž osoba. V roce 1953 sice vstoupil v platnost zákon, který podřizoval celý systém požární ochrany Ministerstvu vnitra a Ústřední správě státního požárního dozoru, ale už o pět let později došlo k opětovné decentralizaci a hlavní slovo znovu získal Československý svaz požární ochrany. Z hasičů se sice stali požárníci, ale faktický dosah strany většinou končil na okresu a na místní úrovni si hasičské spolky svoje záležitosti řešily po svém.

Přestože se těsně po revoluci některé sbory potýkaly s úbytkem členů, ustáli hasiči i tuto změnu. S více než stopadesátiletou historií a tradicemi děděnými napříč několika generacemi zůstali dobrovolní hasiči nejsilnější dobrovolnickou organizací u nás a zároveň také jednou z mála, kterým členská základna stabilně roste. Na českém venkově pořád platí, že být hasičem je čest, že hasičárna je důležitější než radnice a že z louky za ní se klidně můžete dostat až do národní reprezentace. Bez hasičů by zkrátka náš život byl nejenom daleko nebezpečnější, ale taky mnohem nudnější.